OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V současné době je velmi zajímavé sledovat, jakými směry vývoje se ubírá extrémní hudba. Ač se mnohokrát zdálo, že hudební škatulky jsou již natolik promíchané a vyčerpané, že nic nemůže překvapit, nakonec se vždy najde nějaký proud nebo směr, který u mnoha posluchačů vyvolá často až ohromení, a i když se většinou nejedná o nějak nový hudební obsah, často jsou to jen na povrch vyplavené menšinové proudy, zjeví se zčistajasna noví mesiáši mluvící o hudebních revolucích a převratných inovacích. Raději toho nechme a pojďme si udělat exkurz do stylů, které díky své určité obskurnosti již dlouhou dobu žijí pod povrchem hudební hladiny, které si však i přes někdy opravdu těžce pochopitelné struktury (ano, narážím teď především na SUNN O))) ), získaly v určitých hudebních kruzích až nevídanou pozornost. Snad tato stoupající obliba temného drone a funeral doomu odráží vzrůstající depresivitu dnešního světa, snad… Jako protipól, přesto svojí dusnou zaměřeností vlastně spojenec, tu proti extrémnímu doomu stojí i sludge core, nebo chcete-li také post-hardcore, styl transformující klasické hardcorové principy do pomalé sklíčenosti temně se plazících kompozic, které si ale nezřídka zachovávají i coreovou výbušnost, což je ve výsledku kombinace tvořící hudbu plnou depresivních emocí, ale i nervózní energie. Stačí vzpomenout na nahrávky mých oblíbenců CULT OF LUNA a běhá mi mráz po zádech.
Američané ROSETTA jsou v kontextu současné situace zajímaví hlavně tím, že berou tato stylová zaměření jako prostředek k vyjádření, ovšem beze snahy stylizovat se do určité jasně profilované polohy. V úvodu zdánlivě jednoznačně definovanou sludge coreovou domovinu totiž skupina s lehkostí opouští a překračuje pomyslnou temnou řeku až k pasivnějšímu dark ambientu. Úvodní skladba nastiňuje vzor temně valivého kolovrátku isisovského typu, ale už se zjevují i ambientní sklony, které přinášejí kakofonicky neuspořádané zvukové a hlukové pasáže bez zřejmé struktury, jejichž uchopitelnost udržuje jen rytmické poklepávání bicích, především pak jemné cinkání činelů. Úvodní riff druhé skladby připomíná mé oblíbence DISBELIEF. Tahle skladba je kombinací valivé hardcore/deathové síly a doomové utahanosti, zoufale agresivní vokál nad vším plave jako zpěněný kal na bahnité louži. Surová produkce přidává zvukově špinavé vyznění a zdánlivě nepatřičné pískoty, šramoty a vazby doplňují výraz o potřebnou dávku dráždivosti, která vás bude celý poslech znervózňovat a udržovat v pozornosti. Mnohé dlouze gradující kolovrátkové pasáže jako by měly vyvrcholit v neskutečný výbuch agrese, často však přichází jen neurčité zhroucení motivu, uvolnění se nedostaví a vy si nahromaděné napětí přenášíte sebou do dalších pasáží. Téměř čistě instrumentální „Absent“ představuje nejrychlejší a nejagresivnější kousek, a to i přes CULT OF LUNA evokující atmosférický úvod. Roztříštěně poskakující rytmické motivy přinášejí i nádech mathcorové dravosti. Vše ale stahuje do bahna melancholie následná „Itinérant“ - jemná akustika a emotivní zvuk violy nás zavádí zase úplně jinam, až do post-rockové náladovosti, ale posléze přicházející řvavý vokál rozkopává ledový škraloup na zamrzající hladině monotónnosti, aby skladba v závěru přerostla v dark ambientní pasáž tvořenou ruchovými vibracemi, hluky a šepoty. Je to předzvěst toho, co nás pak ve velké míře čeká na druhém disku. Závěr prvního CD obstarává snad až do neuvěřitelné vypjatosti gradující „Au Pays Natal“. Na druhém dílu dvouhodinové eposu už se ROSETTA vrhají do prostorů mnohem hůře uchopitelných a ne tolik pestrých, temné hlukové plochy se většinu času převalují v dark ambientní oblasti, ne příliš vzdálené takovým BIOSPHERE.
Pokud se soustředím především na první disk, pak představuje „The Galilean Satellites“ vulkán připravený k výbuchu, sopku skrývající v sobě neuvěřitelnou sílu žhavé lávy. Země se chvěje, jak je napínána tlakem vroucích plynů, obláčky čmoudíků vystupují k obloze, která ještě netuší, že bude v nejbližších okamžicích zastíněna největší apokalypsou známého hudebního světa. „The Galilean Satellites“ je ale také jako poklidně bručící generátor energie, který zásobuje gigantické velkoměsto šumící pohybem miliónů lidí a tlumeným vrčením motorů aut, kdy občasný klakson prořízne vzduch plný těžkého pachu přepálených jídel. „The Galilean Satellites“ je i jako zhudebněná polární záře. „The Galilean Satellites“ je můj dodatečný kandidát na nejlepší desku roku 2005.
ROSETTA představují další z post-hardcore kapel, která se snaží posouvat dnes celkem populární sludge core do další dimenze. Nebojácné využívání dark ambientních ale i jiných vlivů bude asi pro mnohé posluchače tvrdý oříšek, který se ale rozhodně vyplatí rozlousknout.
9,5 / 10
Michael Armine
- vokál, zvukové manipulace
David Grossman
- basová kytara
Bruce McMurtrie Jr.
- bicí
J. Matthew Weed
- kytara, viola
1. CD1: Départe
2. Europa
3. Absent
4. Itinérant
5. Au Pays Natal
6. CD2: Deneb
7. Capella
8. Beta Aquilae
9. Ross 128
10. Sol
Flies to Flame (EP) (2014)
The Anaesthete (2013)
Split s JUNIUS (2011)
A Determinism Of Morality (2010)
Split s YEAR OF NO LIGHT a EAST OF THE WALL (2009)
Project Mercury (split s BALBOA) (2007)
The Cleansing Undertones of Wake/Lift (2007)
Wake/Lift (2007)
The Galilean Satellites (2005)
Datum vydání: Úterý, 18. října 2005
Vydavatel: Translation Loss Records
Stopáž: 118:00
Produkce: Matt Weed
Studio: B.J.'s house, Jane-Doll Studios
Euforická sludge corová bažina do jejíchž mokřin, když se vydáte a bloumáte dostatečně dlouho pohltí vás zcela. Topíte se pak v nevzdušném hutném prostředí plném emočního humusu, který vás nutí polykat rozkládající se zbytky citů, recyklované zoufalství a rozervané cáry lidskosti. Nedovoluje vám křičet, ačkoliv byste nejraději řvali tak dlouho, dokud by vás překrvení mozku neukolébalo v milostné náruči bezvědomí. Jednotlivé skladby velmi pozvolna přecházejí od téměř banálních uklidňujících ploch po brutální výlevy a hned první opus "Au Pays Natal" je typickým představitelem všech stěžejních nástrojů, kterými bude ROSETTA v první části opracovávat vaše sluchovody. Krom toho tu ale pod táhlými nánosy depresivní špíny objevíte tu a tam po technické stránce hezky zpracovanou rytmickou pasáž, či jiný poklad. Převládají ale sludge corové hladiny, drone doomové fragmenty přecházející až v dark-ambientní a industriální plochy. Poslední dva prvky jsou nejviditelnější hlavně v druhé části „The Galilean Satellites“.
Na první pohled mohlo zdát, že se ROSETTA snaží svést na dnes již dalo by se říci "moderní" vlně kapel typu ISIS apod. Není tomu tak. Přestože se styčné plochy mohou zdát velmi zřejmé, kapela si razí svou vlastní cestu, která pojmům rozvláčnost, melancholie, letargie a bolestivost či syrovost vtiskává téměř absolutní hodnotu. Dvouhodinová hrací plocha možná na počátku trochu zarazí, ovšem trpělivost (především v druhé půli) a chuť se nořit pod nesporně uhrančivý povrch je na konci více než sladkou odměnou. Zvuková plasticita, naléhavost, řezavá syrovost a dlouhá stopáž jednotivých skladeb plní svou funkci výtečně. ROSETTA tak zprostředkují dokonale rozjímavou a katarzní hudbu, kterou by tentokráte bylo skutečně škoda minout.
Dokopy zmixovane to ziskava dalsi rozmer a takmer dokonala nahravka sa meni na dokonalu...
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.